Tak jsem dnes šla od katedrály v Hradci Králové domů, a setkala jsem se nečekaně na jednom rohu s nějakým trošku svérázným tátou dvou kluků, které vedl po pravici a levici. Ti kloučci měli tak asi 3 a 4 roky. Táta se rázně přede mnou zastavil, abych mohla projít, a říká klukům: "Hele, jeptiška."

Trochu jsem si myslela, že dodá něco s nádechem ironie, ale on byl pravděpodobně v té chvíli rozhodnut vše svým synům řádně vysvětlovat, takže pokračoval: "To je Ježíškova kámoška! Pozdravte!" (Musím říct, že to vyznělo důstojně.)

To už jsem se na kluky usmívala a čekala, co bude.

Ten menší s poslušností a samozřejmostí řekl: "Ahoj!"

Starší právě pofňukával, takže se na žádné ahoj už nezmohl.

 Na zbývající cestě jsem přemýšlela o schopnosti či neschopnosti nás, křesťanů, používat slovník dnešních lidiček pro srozumitelnější vyjádření prvků naší víry. Asi to chce podobnou vynalézavost, kterou použil tento svérázný táta pro své kluky.;-)