Neboj, zvládneš to!

Do světlíku sklepního okna, kde máme kuchyň, spadl malý drozdík. Přes kovovou mříž neměl šanci se dostat. A malou mezerou u okna nevyletí, protože ještě nemá dostatečně vyvinutá křídla.  Vyskakoval sice do poloviny světlíku, ale víc nezvládl. Odsunula jsem mu tedy mříž, aby měl volný prostor. Vylekal se mě a celý se třásl. Přesto znovu zkusil vyskočit pomocí svých malých křidélek. Ale nešlo to. Přinesla jsem tedy krabici od kuřat, aby po ní jako po schodišti vyskákal ven. Vyskočil na krabici, ale opět ztratil odvahu, aby vyskočil ještě o kousek výš. Vyplašeně seděl a čekal. Když jsem jej chtěla  vyzvednout i s krabicí, vyděšeně se schoval do protějšího kouta a rozhodl se, že se z něj už nepohne. Srdíčko mu tlouklo. Přes okno jsem mu domlouvala, aby přece jen vyskočil na krabici a pak ven. Je to přece tak jasné. Ale on nic. Přiblížila jsem se k němu rukou, a on zase splašeně přefrčel na stranu s krabicí, ale tentokrát se za ni schoval, a ani se nehnul.        

         Měla jsem pocit, že mu už nemůžu pomoci. Nechala jsem jej odpočinout a přemýšlela, co bych mu tam dala na zobání. Pokračovala jsem ve vytírání podlahy, abych také stihla svou práci. Za nějakou chvíli mě volá spolusestra: „Podívej, přiletěla k němu máma!“ A skutečně. Přiletěla, něco mu domluvila, a vyletěla ven, aby jako vyletěl za ní.

         Pochopila jsem, že celou dobu byla máma (nebo táta?) poblíž, a čekala, jak si poradí. Drozdík ale ani po domluvě nedostal odvahu vyletět. Seděl schovaný a vyplašený ve svém koutě. Máma drozdice tedy vletěla znovu dovnitř, zůstala tam stát a jakoby řekla: „Tak alou ven, a honem! Neboj, zvládneš to!“ Malý drozdík povzbuzen nastartoval, vyskočil na krabici a pak ven. Hned za ním máma. My jsme z dálky pozorovaly tuto starostlivost a výchovnou metodu drozdice. Žasly jsme nad tímto krásným příkladem rodičovské péče.

Náš Bůh je ten, kdo se k nám chová jako otec i matka. Tak to vyjádřil i Rembrandt na svém obraze milosrdného otce. Napadlo mě, zda vnímáme Boží péči a starostlivost o každý náš krok. Chceme slyšet jeho povzbuzení? Důvěřujeme mu? Jak rychle vzdáváme svá úsilí o vyjití z bídy hříchu, do kterého jsme upadli. Po nezdařilých pokusech je nám jasné, že to sami nedokážeme. Ale vědomí, že Bůh je tu blízko, povzbuzuje mě, volá, mi dodává odvahu. A nakonec Bůh vstupuje do té bídy hříchu a říká: „Neboj, zvládneš to. Tak už běž přece ven!“