Stále se mi vybavuje v těchto dnech Svatého týdne reakce jednoho pětiletého chlapečka ze školky.

Měli jsme minulý týden program o Velikonocích. Postupně jsme si připomínali, co už jsme spolu probrali.

Jaro a nový život v přírodě, Křížová cesta  a Ježíšova láska k nám, Ježíšovo tělo uloženo do hrobu a ženy, které přicházejí v neděli ráno ke hrobu. Vše jsme si názorně vytvářeli na koberci.

Použila jsem při vyprávění podobné věty, jaké nabízí metodika: "Ženy přišly ke hrobu a setkaly se s andělem. Ten jim říká, že Ježíš tu není, že žije. Ženy s radostí běžely tuto zprávu oznámit ostatním. A pak se tato zpráva roznesla po celém světě."

Vtom právě ten pětiletý chlapec zareagoval: "A já jsem to ještě neslyšel!"

Chtěl tím vlastně říci: Jak to, že já jsem tuto zprávu ještě nikdy neslyšel? Jak to, že mi ji ještě nikdo neřekl? Jak to, že se ji dovídám až teď? (Mimochodem - neslyšel tu zprávu poprvé, vždyť chodí do křesťanské školky)

 Tak mě pak napadlo, kolik lidí kolem nás by mohlo reagovat stejně. Jen s tím rozdílem, že oni vědí, že existují křesťané, oni nějakým způsobem něco vědí o křesťanství, ale potřebují se setkat s věrohodným svědectvím  o radostné zprávě evangelia a k tomu potřebují také vyprošovat dar víry.

Kéž o těchto Velikonocích mnoho lidí "uslyší" zprávu, že Ježíš žije.